Home

Bruselský galimatyáš aneb jak vypadají bruselská nařízení v praxi

18.8.2017

Evropská unie připravuje celou řadu nařízení, která zavazují firmy v jednotlivých členských státech k velkému množství nových povinností. Většina z nich, stejně jako například nařízení o roamingu v rámci EU, se však dotýká i běžných občanů, kteří tyto předpisy neznají. Kupříkladu aktuálně se musí české firmy podřizovat třeba směrnici NIS a nařízení GDPR. Jak ale taková bruselská legislativa vypadá? A dokážete se v ní coby subjekty, jichž se dotýká, sami vyznat?

Vše komplikuje národní implementace i nejednoznačnost výkladů

Existují v zásadě dva typy evropských dokumentů, které se českých firem dotýkají – směrnice, jež jsou následně implementovány formou českého (respektive národního) zákona, a nařízení. Ta mohou platit i přímo bez dalších upřesnění (např. nařízení o roamingu), ale stejně tak se mohou dočkat opory v národní legislativě (např. nařízení o elektronické identitě), která jejich implementaci konkretizuje. Čekání na znění národního zákona však zároveň zkracuje čas pro firmy v dané zemi, aby se na nové podmínky na trhu připravily.

Jak vypadají směrnice a nařízení naživo

Většina Čechů s evropskou legislativou nepřichází příliš do kontaktu. Všechna nařízení i směrnice jsou přitom přístupné zcela zdarma a v češtině, a to on-line na portálu EUR-Lex. Někdy se jen stává, že překlady do češtiny jsou dostupné až o něco později.

Bohužel i v evropské legislativě jsou běžné „české“ přílepky. Chcete vědět, jak se ve skutečnosti jmenuje nařízení o roamingu a co všechno v něm najdete? Celý název zní Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 ze dne 25. listopadu 2015, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu a mění směrnice 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, a nařízení (EU) č. 531/2012, o roamingu ve veřejných mobilních komunikačních sítích v Unii.

A skutečně, kromě implementace popisu konceptu „roam like at home“ se zde dozvíte třeba toto: „Za účelem výkonu svých práv na přístup k informacím a obsahu a jejich šíření a na využívání a poskytování aplikací a služeb podle svého vlastního výběru by měli mít koncoví uživatelé možnost se dohodnout s poskytovateli služeb přístupu k internetu na tarifech za konkrétní objemy dat a rychlosti služeb přístupu k internetu.“ Formulace „by měli“ ale moc konkrétně bohužel nezní.

Moc jednoznačná není ani věta: „Po vnitrostátních regulačních a jiných příslušných orgánech by mělo být požadováno, aby v rámci svých dohledových a vymáhacích pravomocí zasahovaly v případech, kdy by dohody či obchodní praktiky znamenaly ohrožení podstaty práv koncových uživatelů.“ Z té není jasné, kdo by to tedy měl po regulátorech požadovat a případně po kterých. A nad „podstatou práv“ se raději už nebudeme pozastavovat.

Upřesňující předpisy

Také unijní legislativa má své upřesňující normy nižší právní síly. Nařízení o roamingu zabírá pouhých 42 normostran, a jak sami vidíte, ve skutečnosti se věnuje spoustě jiných věcí, jež „by mohly“ být nebo „by se měly“ po národních úřadech požadovat. Proto existuje ještě Prováděcí nařízení Komise (EU) 2016/2286 ze dne 15. prosince 2016, kterým se stanoví podrobná pravidla týkající se uplatňování politiky přiměřeného využívání a metodologie posuzování udržitelnosti zrušení maloobchodních příplatků za roaming a týkající se žádosti, kterou má podat poskytovatel roamingu pro účely tohoto posouzení. To má dalších 35 normostran a bohužel také není úplně konkrétní.

„Jiné náklady specifické pro roaming vynaložené na poskytování regulovaných maloobchodních roamingových služeb jsou společné pro poskytování roamingových služeb v rámci Unie i v rámci třetích zemí a některé z nich jsou rovněž společné jak velkoobchodnímu, tak maloobchodnímu poskytování roamingových služeb.“ Které „některé“ to jsou, už ale prováděcí nařízení nezmiňuje.

A následující jedno souvětí, odkazující na další nařízení EU, to bohužel také neupřesňuje: „Pro účely žádosti o povolení účtovat příplatek za roaming předložené poskytovatelem roamingu podle čl. 6c odst. 2 nařízení (EU) č. 531/2012 s cílem zajistit udržitelnost jeho modelu pro stanovení vnitrostátních cen by se tyto společné náklady měly přiřadit k poskytování maloobchodních roamingových služeb v rámci Unie a v případě nákladů společných maloobchodnímu i velkoobchodnímu poskytování roamingových služeb v souladu s celkovým poměrem příjmů z roamingu v zahraničí a z roamingu v domovské síti.“ Finští operátoři, kteří pro sebe získali výjimku z evropského roamingu, našli patrně způsob, jak si ho „správně“ vyložit, nebo ho aspoň zatím žádný evropský úřad nezačal rozporovat.

Nepřehledná legislativa komplikuje život firmám a zvyšuje náklady

Nepřehledná legislativa – dlužno dodat, že nejen ta nařízená z Bruselu – však výrazně komplikuje život firmám a zvyšuje jejich náklady na to, aby byly schopné jí vyhovět, respektive se o to aspoň pokusit. Složitá nařízení často bohužel nemají jednoznačné právní výklady. Firmy, včetně členů APMS, proto investují do posudků od renomovaných advokátních kanceláří, v případě evropské legislativy i nadnárodních, které však stejně zajistí maximálně to, že firma pak jedná v dobré víře. Neochrání ji před uplatněním odlišného výkladu od úřadu či soudu, po nichž „by mělo být požadováno“, aby dohlížely nad tím, jestli to, co „by se mělo“, se skutečně děje v míře, jejíž konkrétní specifikace zůstala pečlivě utajena v hlavách zákonodárců. Největší potíže to působí třeba při čerpání dotací.

To je například jeden z důvodů, proč se do české a značně opožděné verze evropského dotačního programu na budování vysokorychlostních NGA sítí dle Jana Broučka, zakladatele Akademie vláknové optiky a optických komunikací, firmy moc nehrnou. Podle nedávné zprávy serveru Novinky.cz se zatím o dotaci nepřihlásila ani jedna firma. Přitom v ostatních členských státech byly tyto evropské peníze v uplynulých letech masivně využívány k budování optických sítí i pokrytí pomocí LTE. Česko však vypsalo dotační program příliš pozdě a tak nejednoznačně, že se do něj firmy zatím vůbec nehlásí.

Evropská nařízení, která se dotknou i vás

Že se problém s komplikovaností a nesrozumitelností (nejen) evropských nařízení bohužel netýká ani zdaleka jen telekomunikačního odvětví, značí třeba informovanost českého obyvatelstva o chystaných normách a nařízeních, které se dotýkají každého jednoho občana ČR.

Už v příštím roce bude třeba plně účinné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES – tzv. eIDAS – i Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES – obecné nařízení o ochraně osobních údajů, tzv. GDPR.

Zatímco eIDAS, které má pouhých 67 normostran, řeší to, jak budete od příštího roku jako občané elektronicky komunikovat s úřady v rámci celé EU, GDPR se svými „pouhými“ 173 normostranami řeší to, jaká práva budete nově mít na ochranu vlastních osobních údajů vůči firmám i úřadům a jak konkrétně budete moct se jich domáhat. Obě právní normy jsou tedy zcela zásadní nejen pro všechny firmy a úřady, ale i pro řadové občany. Jejich pochopitelnost a srozumitelnost si může každý ověřit a posoudit sám.