Home

Jak to začalo: politici chtěli miliardy do státního rozpočtu, o ceny za volání nikdy nešlo

5.4.2017

V současné předvolební době se náhle staly politickým tématem ceny za volání a data. Hovoří o nich politici, kteří už více než dekádu využívají mobilní komunikace jako miliardové prasátko na záplatování státního rozpočtu. Někdy jsou to ti samí, kteří se dlouhodobě starali, aby konkurenční prostředí na telekomunikačním trhu nebylo standardní, zejména v oblasti fixních sítí. Prodlužovali státnímu Českému Telecomu monopol, aby uměle udrželi vysoké ceny a vybírali tak od občanů miliardy do státního rozpočtu.

Od mobilních operátorů chceme miliardy!

„Vláda na této částce trvá a nehodlá ustoupit,“ hlásal v roce 2001 mluvčí vlády Miloše Zemana (ČSSD) Libor Rouček. Reagoval tak na slova některých odborníků i zástupců třech tehdejších mobilních operátorů, že vládou požadovaných pět miliard korun za jednu licenci je nereálných. Vláda nakonec, prostřednictvím Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) svůj požadavek v roce 2001 ještě upravila. Vyloučila možnost vstupu čtvrtého operátora a obeslala všechny tři stávající s tím, že jí mají zaplatit 6,7 miliardy za licenci na UMTS.

Bylo to v době, kdy v Německu, Británii i dalších zemích už bylo zřejmé, že technologie UMTS po technické stránce nefunguje v reálu tak dobře jako na papíře a z hlediska ekonomického je to nesmysl, a nynější členové APMS to věděli. „RadioMobil (T-Mobile), Český Mobil (Vodafone) i Eurotel (O2) pokládají požadavek české vlády, která chce za každou licenci 6,7 miliardy korun, za nepřijatelný. Návratnost investice do systému je prý pro české operátory reálná při ceně od jedné do tří miliard korun,“ psal tehdy server Mobil.cz. Nesmyslně vysoké ceny, jež požadovala vláda ČSSD, by se totiž zákonitě negativně promítly do cen pro koncové spotřebitele.

Hlavně nám dejte miliardy, všechno ostatní není podstatné

Nesmyslnou, byť exkluzivní a vstupu čtvrtého operátora zabraňující nabídku na 6,7 miliardy korun za licenci odmítli všichni tři mobilní operátoři. ČTÚ proto 2. 11. 2001 narychlo přispěchal tentokrát s aukcí. Vyvolávací cena licence byla 3,5 miliardy, téměř polovina původní nabídky, nicméně stále o půl miliardy více, než mobilní operátoři akcentovali jako horní hranici. ČTÚ dal zájemcům o UMTS licence pouhých 94 hodin na rozmyšlenou. Na splacení první miliardy měli operátoři celých 18 dní.

Server MobilMania.cz celou situaci tehdy komentoval následovně: „Jak je ale vidět, tak ČTÚ zvolil poměrně nevydařenou taktiku, kdy se z nového operátora snaží ‚vytáhnout‘ co nejvíce peněz v začátcích, kdy nemá žádné příjmy, a v době, kdy je již reálná šance, že by jeho síť mohla být profitabilní, po něm chce podstatně méně peněz.“ Narážel tím na fakt, že stát ve snaze získat ještě v roce 2001 aspoň pár miliard do státního rozpočtu vlastně vyšachoval čtvrtého operátora.

A skutečně, kromě stávajících operátorů se kupodivu nikdo nepřihlásil. ČTÚ nakonec vydražil první dvě UMTS licence, včetně velice cenných 50 kanálů pro pásmo GSM 1 800 MHz, které dal dnešnímu T-Mobilu a O2. Třetí licenci na UMTS pak získal dnešní Vodafone 23. února 2005 za podstatně nižší cenu dvou miliard korun a bez tendru. Stát ji nabídl Vodafonu přednostně, aby získal potřebné peníze do rozpočtu. Na trh se tak opět kvůli státu nemohl dostat čtvrtý operátor.

U fixních sítí to bylo ještě horší

A co se v této době, za vlády ČSSD, dělo ve fixních telekomunikacích? „Svoboda telefonování se odkládá,“ hlásaly Hospodářské noviny v únoru 2000, kdy stát prodloužil monopol svému vlastnímu monopolnímu operátorovi. ČSSD to prosadila díky novele telekomunikačního zákona, která monopol Telecomu prodlužovala až do roku 2003, de facto do konce volebního období.

Když pak za působnosti ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD) konečně došlo k dlouho odkládané liberalizaci fixního telekomunikačního trhu prostřednictvím zpřístupnění lokální smyčky alternativním operátorům (LLU), situace byla následující: „Cena byla stanovena tak nesmyslně, že ve skutečnosti zabraňuje využívání LLU. I žák základní školy po zběžném srovnání cen za zřízení a provozování koncové linky pro zákazníka Českého Telecomu a ceny za LLU pro operátora, který po Telecomu chce ‚jen‘ kus drátu a zlomek z infrastruktury, kterou požaduje koncový zákazník, zjistí, že ve skutečnosti to není nic jiného než bránění ve zpřístupnění LLU,“ psal tehdy server Živě.cz.

O tom, jak ještě v roce 2004, v dobách, kdy na ministerstvu financí působil Bohuslav Sobotka (ČSSD), vypadala cenová politika tehdy už plně státního Českého Telecomu, psal tehdy server Živě.cz: „Je až s podivem, že volání v rámci pevné sítě je u některých tarifů dražší než volání v mobilní síti. Je až s podivem, že kupříkladu Telefon 70 má vyšší měsíční paušál než některé tarifní programy v mobilních sítích (namátkou Eurotel Relax, Oskar Rozjezd Naplno či nejnižší tarif T-Mobilu apod.). A co je s podivem zcela určitě, jsou ceny za ADSL, které jsou u nás vyšší než v řadě jiných zemí, kde ještě ke všemu zákazník dostává vyšší kvalitu (ve smyslu nižší agregace, případně vyšší rychlosti).“

Kdo může za situaci na českém trhu

Zdá se, že politiky cenová srovnání se zahraničím, publikovaná v médiích ještě poměrně nedávno, netrápila. Situace, která na českém trhu v současné době panuje, má však své historické kořeny. Stát zde nastavil nějaké podmínky, stát odjakživa akcentoval, že jediné, o co mu jde, jsou příjmy do státního rozpočtu od telekomunikačních operátorů, a ten samý stát a ti samí politici teď najednou před volbami říkají něco jiného. Přitom telekomunikační trh dlouhodobě trápí celá řada témat, o nichž politici ani regulátor diskutovat nechtějí. Příčiny cen za volání jsou ale právě tam.