Home

Kolik stojí roaming aneb jaké náklady jsou s ním spojeny

11.8.2017

Z politické diskuse o snižování roamingových příplatků se už před lety poněkud vytratila faktická rovina. Kolik ale ve skutečnosti stojí roaming? A je pravda, že pro operátora je stejně drahé, když v Česku voláte kamarádovi do sousedního domu, jako když mu budete volat z jihoamerické Francouzské Guyany? A co mýtus o tom, že nadnárodní operátory roaming nic nestojí?

Proč roaming něco stojí

Základem faktické diskuse je znalost elementárních technických základů toho, jak vlastně telekomunikační služby fungují a kudy se hovory, esemesky a data v jednotlivých sítích fyzicky přenášejí. Logika přístupu Evropské komise „roam like at home“ říká, že náklady mobilních operátorů musí být identické, ať už jejich zákazník volá v rámci své domovské země, nebo při cestování po zemích Evropské unie. V praxi tomu tak ale rozhodně není.

Ekonomické náklady na obsluhu jednotlivých telekomunikačních služeb – hovorů, SMS a datových přenosů – jsou přímo úměrné počtu technologických celků (a subjektů), které daný telekomunikační provoz obsluhují. Čím více technologických zařízení a čím více subjektů je pro obsluhu potřeba vybudovat a provozovat, tím vyšší je skutečný náklad na daný konkrétní hovor, SMS či datový přenos. Jak tedy funguje roaming a jak přesně je to u něj s náklady? Pojďme se na to podrobněji podívat.

Jaké jsou náklady na jednotlivé služby

Dokud se vše odehrává v rámci sítě jediného mobilního operátora, jsou veškeré náklady ekonomicky rozpočítávány na provoz celé sítě. Jakmile je však hlasový či datový provoz směřován do jiné sítě, vznikají operátorovi ještě dodatečné náklady na obsluhu takového provozu, které musí uhradit (viz dále).

Pokud tyto sítě není možné vzájemně propojit v jednom místě, kupříkladu proto, že jedna síť se nachází v ČR a druhá v Chorvatsku, vstupují do hry ještě tzv. tranzitní sítě, které provozují buď velcí nadnárodní hráči (např. BT, France Telecom, Deutsche Telekom a další), či specializovaní wholesale operátoři (např. Interoute, STC, NTT Communications a další). V nich si operátor musí pronajmout vlastní přenosové kapacity a platit za jejich využití, což dále zvyšuje náklady. Navíc tranzitních sítí může být na trase mezi jednotlivými mobilními sítěmi i několik. Typicky například při spojení mezi sítí v kontinentální Evropě a na Madeiře či ve Francouzské Guyaně tomu tak také je.

První dodatečný náklad – body propojení

První externí náklady přicházejí až v případě, kdy se operátor rozhodne svoji síť propojit s jinou sítí elektronických komunikací. K tomu je potřeba vybudovat potřebnou infrastrukturu v podobě příslušného technického zařízení (tzv. propojovacího bodu, v anglické terminologii point of interconnection (PoI)), které musí být umístěno v budově s vysokým stupněm fyzického i provozního zabezpečení. Do této budovy musí být navíc přivedena dostatečná, dnes již optická konektivita. Náklady na vybudování a provoz propojovacího bodu často hradí oba operátoři společně, protože jsou poměrně vysoké. V případě hlasových hovorů pak často existují i speciální ústředny, tzv. GMSC (Gateway Mobile Switching Center), určené výlučně pro obsluhu hovorů (včetně signalizace) směřujících do/z jiných mobilních sítí.

Všechny tyto náklady jsou vynaloženy výlučně za účelem propojení s jinou sítí elektronických komunikací. Kromě investičních jsou s nimi spojeny i nemalé provozní náklady – konkrétně na energie, ostrahu objektu, údržbu a obnovu či servis technologických zařízení. K příspěvku na jejich úhradu slouží tzv. propojovací poplatky. Ty jsou dvojího druhu – poplatek za terminaci (neboli ukončení) hovoru a poplatek za jeho originaci (neboli vznik). Tyto poplatky podléhají ve většině případů, včetně terminace hovorů v rámci ČR a evropského roamingu, regulaci. Maximální výši poplatku za terminaci hovoru v mobilních sítích v ČR reguluje rozhodnutí o ceně Českého telekomunikačního úřadu, a to na úrovni 0,248 Kč/min bez DPH. Tato cena dle šetření ČTÚ reflektuje náklady českých mobilních operátorů na propojení. V evropském roamingu je regulovaná cena za terminaci hovoru velice podobná (cca 0,283 Kč/min).

Mějme dva přátele – Moniku, jež má telefon od operátora A, a Mirka, který využívá operátora B. Když Monika bude volat Mirkovi, zaplatí operátor A operátorovi B poplatek za terminaci hovoru v jeho síti ve výši maximálně 0,248 Kč bez DPH za každou minutu jejich hovoru. Tento poplatek poslouží operátorovi B jako příspěvek na úhradu nákladů spojených s vybudováním a provozem propojovacího bodu i s tím, že vyhradí přenosové kapacity uvnitř své sítě na hovor, za nějž inkasuje příjem operátor A. Příště, až zavolá Mirek Monice, zaplatí za terminaci Mirkova hovoru zase operátor B operátorovi A. V praxi jsou na národní úrovni tyto poplatky často velmi vyrovnané. Problémy s výrazně nevyrovnaným provozem však nastávají v roamingu.

Náklad druhý – poplatek za tranzitní sítě

Monika vyrazí na dovolenou do Chorvatska, kde se připojí k síti chorvatského mobilního operátora. V tu chvíli se jí rozhodne zavolat maminka, která zůstala v Česku a má jiného operátora než Monika. Český a chorvatský operátor nemají vybudovaný žádný přímý propojovací bod, protože naše země spolu geograficky nesousedí. Do hry tak musí vstoupit tranzitní síť. Na této trase často síť německého Deutsche Telekom, jenž operuje i jako wholesale operátor s pokrytím po velké části kontinentální Evropy.

Hovor Moničiny maminky tak půjde nejprve přes propojovací bod českého operátora se sítí Deutsche Telekom, v níž si český operátor pronajímá vyhrazený přenosový okruh pro hlasové hovory z Česka do Chorvatska. Následně hovor poputuje (obvykle přes Frankfurt) dále do Rakouska až do propojovacího bodu, který má Deutsche Telekom vybudovaný s chorvatským operátorem.

Zde je výčet nákladů, které musí Moničin operátor v tuto chvíli uhradit:

  • poplatek za terminaci hovoru v síti chorvatského operátora; ten je regulován Evropskou komisí na cenu 0,0108 EUR/min bez DPH (0282906 Kč/min), což je více než poplatek za terminaci v ČR;
  • příspěvek na úhradu vybudování propojovacího bodu mezi svojí sítí a sítí Deutsche Telekom;
  • příspěvek na úhradu pronájmu přenosových okruhů pro signalizaci SS7 a pro hlasové hovory u Deutsche Telekom na trase ČR–Chorvatsko.

Kdyby maminka volala Monice, dokud byla v ČR, Moničin operátor by obdržel poplatek za terminaci hovoru 0,248 Kč/min od maminčina operátora, který by mu pokryl jen příslušné náklady, protože jako takový je regulovaný ze strany ČTÚ. Jenže Monika je teď v Chorvatsku, takže její operátor za takový příchozí hovoru musí naopak zaplatit. Monika má přitom příchozí hovor dále zcela zdarma.

Kde je zakopaný pes

Náklady na roamingový provoz jsou prokazatelně vždy vyšší než na obsluhu zákazníků v rámci vlastní sítě. Turistický ruch, a tím pádem i provoz mezi jednotlivými zeměmi jsou výrazně nevyrovnané. To také způsobilo v posledních letech onu pomyslnou „válku Severu proti Jihu“. I kdyby provoz mezi jednotlivými zeměmi vyrovnaný byl, do hry vstupují ještě další dodatečné náklady na tranzitní sítě, které zajistí přenos hovorů, SMS a dat ze země A do země B přes země C, D, E…

Monika tedy sice platí za mobilní služby stejnou cenu, ať už je v Chorvatsku, nebo doma v ČR, ale náklady operátora se diametrálně odlišují. Tyto zvýšené náklady tedy bude muset uhradit z tržeb, které získá na jiných službách třeba i pro jiné zákazníky. Při využívání roamingu v těch částech EU, do nichž nevede jedna přímá tranzitní síť z ČR, typicky u teritorií v Africe, Asii či Americe, se přitom náklady ještě výrazně navyšují.

Jak se liší náklady na tranzitní sítě

Náklady na tranzitní sítě se výrazně odlišují podle typu telekomunikační služby. Nejdražší v přepočtu na datový tok je přenos signalizačních zpráv, prostřednictvím kterých se přenášejí i SMS. EU reguluje propojovací poplatek za terminaci/originaci SMS na úrovni 0,01 EUR bez DPH (0,26195 Kč bez DPH). Výrazně levnější, a co se technických parametrů přenosu týče, také méně náročné jsou hlasové hovory. Nejméně technicky náročné a na jeden přenesený kilobyte levnější jsou paketové přenosy, či chcete-li, datový roaming.

Jenže právě u datového roamingu se přenášená data počítají často v desítkách až stovkách megabytů, což vyžaduje od operátorů pronájem značných přenosových kapacit v tranzitních sítích a zároveň představuje největší riziko, že na svých zákaznících v roamingu výrazně prodělají. Proto v řadě zemí EU, např. ve Švédsku, Litvě či Estonsku, mnozí mobilní operátoři datový roaming zcela zakázali.

Dodatek: druhy telekomunikačních služeb

Existují v podstatě dva, respektive tři technologicky zásadně odlišné druhy telekomunikačních služeb. Jejich značná odlišnost má výrazný vliv na výši nákladů spojených s jejich provozem.

Služba s přepojováním okruhů se dnes využívá již výlučně pro hlasové hovory. Pokud účastník A telefonuje účastníkovi B, funguje to tak, že na celé trase mezi nimi je po celou dobu hovoru pevně a výlučně vyhrazen jeden konkrétní přenosový kanál, kde hovor probíhá. U pevných telefonních sítí tak vlastně vznikalo dokonce dočasné přímé drátové propojení obou telefonních přístrojů. V Evropě je pro každý hovor vyhrazen přenosový kanál s kódováním PCM a pevnou přenosovou kapacitou 64 kbit/s (to vychází z přenosové technologie PDH).

Díky tomu, že existuje pevné spojení mezi účastníky A a B, je zpoždění přenosu rovno de facto rychlosti šíření signálu, která je blízká rychlosti světla ve vakuu. V praxi je však v dnešní době signál po trase převáděn z bezdrátového na elektrický, optický a zpět, což může zpoždění o jednotky milisekund zvyšovat. Právě mizivé, a hlavně neměnné zpoždění je pro hovory klíčové. Při překročení hranice zpoždění 250 ms může totiž docházet k tomu, že si volající a volaný začnou skákat do řeči. V praxi se to děje jen tehdy, je-li hovor po trase směrován přes telekomunikační satelit na geostacionární dráze.

Služba s přepojováním paketů se dnes využívá už pro všechny typy datových přenosů a pro hovory přes technologii VoLTE. LTE sítě totiž nedisponují technologií pro přepojování okruhů. Proto jste při odchozím volání v místě pokrytém sítí LTE přepojeni na 2G či 3G síť. Pakety putují z mobilního vysílače páteřní datovou sítí až do propojovacího bodu s ostatními datovými sítěmi – tzv. Packet Gateway. Zde se pak dostanou buď do internetu, či na vyhrazené datové okruhy vedoucí například do sítí jiných operátorů v zahraničí. Ty jsou potřeba kvůli zajištění datového roamingu. U služby s přepojováním paketů nedochází k trvalému vyhrazení přenosové kapacity mezi místem A a B, a dokonce nemusí dojít ani k vytvoření jedné konkrétní přenosové cesty. Pakety, velmi malé datové „balíčky“, se posílají postupně. Každý může putovat do cílové destinace jinak dlouho (např. se zdrží při velkém vytížení nějaké části přenosové trasy) a jinou trasou. To pak vede ke kolísání zpoždění, tzv. jitter, respektive wander. Vyšší hodnoty jitteru způsobují problémy při přenosu hlasových hovorů a videokonferencí. V rámci jedné přenosové sítě to lze ale relativně snadno technologicky ošetřit, jako je tomu třeba u VoLTE, a jitteru předejít.

Signalizace slouží k přenosu informací o hovoru či o potřebě vytvořit paketové spojení. K přenosu se využívá samostatných přenosových kapacit. V současné době se v telekomunikacích využívá jednotný standard pro signalizační zprávy SS7. Přes signalizační sítě a zprávy se přenášejí SMS. Signalizační sítě jsou extrémně citlivé na zpoždění. Z tohoto důvodu jsou výlučně optické, mají pevně vyhrazené přenosové kapacity a okruhy, včetně záložních, a vyžadují cenově velice nákladné signalizační tranzitní body.